Je legální stahování z internetu?
Jako pravidelného návštěvníka a čtenáře českého „IT“ serveru LUPA.cz mě baví sledovat diskuse o tom, jestli je nebo není legální stahování z internetu. Snad u každého článku, který se nějak dotýká autorských práv na internetu, se rozjede vášnivá diskuse na toto téma. Viz jeden z posledních článků z minulého týdne: Zkrocené Uloz.to má nástupce v Datator.cz a historie se opakuje.
Je zajímavé sledovat jak se postupně (byť po malinkých krůčcích) mění vnímání toho, jak moc je nebo není legální stahování z internetu. Zatímco ještě před rokem nebo dvěma v podobných diskusích drtivě převažoval názor, že přece v ČR je stahování legální (vše kromě SW) a kdokoliv s jiným názorem byl okamžitě „ukamenován“. Tak u odkazovaného článku jsem viděl už poměrně mnoho komentářů typu, „sice je to podle zákona legální, ale je to nemorální“.
Legální vs. morální
Je pravda, že stahování z internetu je v ČR legální (pro vlastní potřebu s výjimkami jako jsou třeba počítačové programy apod.). Takže striktně podle toho, co je napsáno v zákonu, je stahování legální a nelegální je pouze sdílení obsahu. Zatímco stahovat můžu, vystavovat na internet ne.
Ale je stahování i morální?
To rozhodně není. Když si stahuji z internetu filmy, hudbu, eknihy, tak jsem si poměrně dobře vědom, že původ těchto souborů je nelegální. Pokud někdo v diskusi o legálnosti stahování používá argument, že ten kdo stahuje, přece nemůže vědět, že ten, kdo soubor na internet nahrál, k tomu neměl oprávnění, je to hodně postavené na vodě.
Ano, v celé řadě případů to možná (s hodně velkým přimhouřením očí) může platit. Ale v drtivé většině případů si každý soudný stahovač je vědom, že stahuje nelegálně zveřejněný obsah. To, že mě zákon zbavuje zodpovědnosti, neznamená, že to je morálně správné.
Upřímně, komu z vás by se líbilo, kdybyste v práci sepsali nějaký dokument, nebo udělali něco jiného, co vám dá hodně práce. A pak si to vzal nějaký váš kolega a někde to prezentoval jako výsledek své práce? Mě osobně by se to moc nelíbilo.
To samé platí i v jiných situacích. Když si náš prezident Miloš Zeman vykládá ústavu striktně tak, jak je napsána (viz kauza „prezident jmenuje“ což podle Zemana znamená, že vlastně nemá povinnost jmenovat), tak se na něj snáší vlna kritiky. U stahování je to hodně podobné. Nemyslím s, že zákon by měl do detailu popisovat všechny možné situace, na které se vztahuje. Myslím, že všichni chápeme, že pokud zákon říká, že zabít člověka je protizákonné, tak nikdo nebude tvrdit „ale já ho nezabil, já do něj jenom bodnul nůž a to zákon přece nezakazuje“.
Všichni žijeme ve společnosti, kde autor (přeneseně vlastník autorských práv) rozhoduje o tom, co s jeho dílem bude. Pokud se rozhodne vystavit jej na internet zdarma, je to jeho svobodná vůle. Pokud se ho rozhodne prodávat za 10 korun za jedno stažení, je to jeho svobodná vůle. Pokud se ho rozhodne prodávat za 1000 Kč za jedno stažení, je to jeho svobodná vůle, a tu bychom měli respektovat. Nebo když už toto svobodné rozhodnutí nerespektujeme, neměli bychom tvrdit, že neděláme nic špatného. Děláme.
Stahuji, tedy jsem
Cogito ergo sum … o mém vztahu ke stahování jsem se tady na tomto blogu už pokoušel něco málo napsat zde a zde. Čím jsem starší (a čím mám vyšší příjmy) tím jsem ochotnější platit za stahování.
Ano uvědomuji si, že stahování není příliš „morální“ … někdy ano, někdy ne. Pokud je cena za stažení v rozumné ceně, pak nemám problém zaplatit. Pokud je cena vysoká tak začínám váhat a jsou chvíle, kdy sáhnu po „stažení zdarma“. Takže ani já nemám 100% čisté svědomí.
Pár příkladů – o víkendu jsem se doma nudil a tak jsem hledal nějakou knížku, někde jsem narazil na Koncernovou pětiletku od Patrika Zandla, cena 79 Kč. Než abych to zkoušel hledat někde na ulož.to nebo jinde, tak jsem vytáhl kreditní kartu a zaplatil jsem. Nepochybuji, že zrovna tuto knihu bych našel na internetu „zcela legálně“ ke stažení během 30-ti vteřin a bez placení.
V pondělí jsem dceři do tabletu instaloval nějakou aplikaci …. byla zdarma … ale po spuštění jsem zjistil, že dole je obligátní banner s reklamou. Za „pouhých“ 0,89 € jsem se ho mohl zbavit. Takže pomalu ještě dřív, než jsem vyzkoušel, jestli ta aplikace dělá to, co chci, tak jsem zaplatil cca 20 Kč, abych od reklamy měl pokoj.(btw. Nešel by tento model aplikovat i na zpravodajské weby? Zaplatím 100 Kč a na rok mám od reklamy pokoj?)
Ve středu jsem se měl chuť podívat na nějaký film, už ani nevím, co to bylo. Už jsem ho nejméně 3x stahoval, ale nebyl jsem ho schopný nikde najít. No co se dá dělat ==> www.uloz.to a stahuji. Za deset minut už se koukám. Kdyby to šlo někde jinde za podobných cenových relací jako výše uvedené dva příklady tak neváhám ani minutu a zaplatím.
A tak dále, takhle bych mohl pokračovat desítkou dalších příkladů. Proč neplatit za obsah? Pokud je to v rozumné ceně tak proč ne. Ne že bych nespal, když si stáhnu pár „tera“ filmů z ulož.to, ale určitě bych si netroufl někde v diskusi obhajovat „svoje svaté právo stahovat co chci“. Všechno něco stojí.
Svoboda na internetu
Na internetu si mohu dělat, co chci, ale jednou jeden chytrý pán řekl, že svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého. Na internetu je to stejné. To že zákon neumí zohlednit všechny případy stahování z internetu, ale přece neznamená, že budu dogmaticky lpět na tom, že když je něco v zákonu povolené, tak je to automaticky správné. Ono ve výsledku posílání židů do koncentračních táborů bylo podle tehdy platných zákonů v nacistickém Německu také legální. A myslím, že žádný soudný člověk by si to dnes netroufnul obhajovat.
Mnoho vášnivých diskutérů na lupě se „diví“ jak se EU nebo i jiné instituce snaží internet regulovat. Ale upřímně, myslím, že si za to můžeme „my uživatelé sami“ … pokud se ve veřejném prostu neumím chovat slušně a podle dobrých mravů, tak dřív nebo později holt přijde někdo, kdo mě „klepne“ přes prsty.
Osobně si myslím, že oba přístupy mají pro a proti, a proto nejsem fanatickým zastáncem ani jednoho z nich. Článek/esej? je ale trochu jednostranný…
V odstavci začínajícím „Upřímně, komu z vás by se líbilo“ se dopouštíte záměny použití (ještě k tomu readonly) autorského díla a přivlastnění. Proto myslím, že analogie nedává smysl.
> Ale je stahování i morální? To rozhodně není.
V následujících odstavcích bohužel není tato odpověď zdůvodněna, jak by se slušelo. Rovněž poslední kapitola míchá „legální“ a „morální“. Mimochodem taky si nemyslím, že by bylo úplně jasné, že internet je veřejný prostor. Například pokud si natáhnu s pár kamarády ethernetový kabel, tak to asi moc veřejné nebude. Je to, pokud se pár takových sítí propojí (viz třeba CzFree)? Proč?
Rovněž axiom, ze kterého vycházíte (je v začátku na blogu na Lupě)
> Pokud se ho rozhodne prodávat za 1000 Kč za jedno stažení, je to jeho svobodná vůle, a tu bychom měli respektovat.
taky nemusí každý sdílet. Stejně, jako ne všichni sdílí myšlenky, že si můžu ve své hospodě povolit kouření, že si můžu ve svém bytě vařit drogy nebo stavět jaderný reaktor. Není to snad moje svobodná vůle?
Argument o nemorálnosti stahování v tomto článku stojí na zvláštní konstrukci: na jedné straně říká, že autorské právo určuje, co je morální: „Všichni žijeme ve společnosti, kde autor (přeneseně vlastník autorských práv) rozhoduje o tom, co s jeho dílem bude.“ Na druhé straně říká, že autorský zákon, který stahování v určitých případech povoluje, není pro určení toho, co je morální, relevantní, protože i při dodržení zákona se chováme nemorálně. Jak to tedy je?
Kromě toho: odkud pramení naše pojetí autorských práv? Je to něco, co vyplývá z lidské přirozenosti? Asi ne, přinejmenším v různých dobách a v různých kulturách je autorské právo chápáno různě (pokud se vůbec o něčem takovém dá mluvit). Spíš je to nějaká idea, která má svoji historii. Kdo a proč přispěl k tomu, že se autorské právo ustavilo tak, jak je dnes v naší kultuře obvyklé? Byli to autoři? Nebo ti, kdo mají z prodeje tzv. „autorských práv“ zisk? A pokud není autorské právo něco, co vyplývá z lidské přirozenosti a vedle toho je porušuje více nebo méně téměř každý, není čas na změnu?
A když jsme u toho: já jsem zaplatil na „výpalném“ z různých datových médií spoustu peněz. Kde je protihodnota za tyto peníze, pokud si něco „nestáhnu“, tzn. nedostanu se k tomu mimo oficiální distribuční kanály?
Celý článek je docela slušně dezinformační a hraje si s polopravdou a pololží.
Jen co jsem si málo z článku zapamatoval.
1. je každého svobodná vůle za jakých (a jestli)podmínek dá své dílo na internet a hne dna to uvádíš, že jsi si stáhl film, protože jsi ho nikde nenašel. Třeba autor nechtěl aby jsi k němu měl přístup přes internet a podle tvého myšlení by jsi to měl přeci respektovat.
2. Čím více mám peněz – tím méně mi vadí platit za stahování.
takže tím chceš říci, že amorální jsou většinou socky, co si na to neumí vydělat. A že jen tvoje šrajtofle určuje do kdy je stahování morální a nemorální.
3. Internet je opravdu věřejné místo, ať se ti to líbí nebo ne. I v první reakci na tvůj článek se chlapec plete. Když si natáhne kabely s pár kamarády, tak nevytvořil „další“ internet“, ale vnitřní síť, jakou mají firmy atd…
4. To, že něco není v zákoně, ještě neznamená, že na to zákon zapomněl a určitě to chtěl zakázat. Stále platí – co není zakázáno ze zákona, je povoleno. To s tím nožem, je argument (opravdu bez urážky) 13letého kluka.
Dám ti trošku jiný pohled. Každý člověk kdo udělá něco hmotného, tak dostane za svoji práci jednou zaplaceno a tím to končí. U videa a audia to je jinak. Koupíš si dvd a když přestane hrát, tak si můžeš jít koupit nový. O tom, že ho nesmíš nikomu půjčovat (ani zadarmo), ukazovat ani mluvit nebudu. Už tím porušuješ naše autorské zákony. A četl jsem ještě tvůj článek o stahování z ulozto.cz – víš o tom, že i stahování fotek a obrázků je chráněno autorským právem? Tady ty opravdu porušuješ zákon, protože jsi si ho stáhl, ale ne pro svoji potřebu, ale pro blok na internetu a prezentuješ ho tedy dále a je jedno zda z toho máš nějaké peníze.
Co se týče autorských práv – je to blbost v podobě v jaké to je teď. Za pravdu mi dávají nadnárodní firmy, které VŠECHNY autorské práva porušují. Patent je také autorské právo. jedna firma zažaluje druhou o 500 patentů na jednom přístroji, a zažalovaná strana se brání protižalobou na jiný přístroj. Kdyby tyhle blbosti řešili v minulosti, tak se ještě houpeme na stromech. Ten kdo vynalezl způsob, jak dělat oheň by to ostatním nedovolil, ten kdo udělal první oštěp atd…. Autorské zákony a patenty, které jsou na desetiletí jsou pro lidstvo budoucí záhuba.
Pavel: Při vší úctě, některé tvé protiargumenty nejsou o nic lepší. Nemůžeš srovnávat fyzické produkty a autorská díla, je to naprostá pitomost a bylo to xkrát vysvětleno proč. Rohlík upeču, sním, zítra přijde zákazník znova. Fotku udělám, prodám licenci (nikoliv fotku, pouze licenci, což je v podstatě pronájem za určitých podmínek!) a ve většině případů zákazník fotku používá do aleluja. Nespotřebuje se, může se použít na letáky, na reklamu, do časopisu, na web, na fotoobraz… chápeš ten rozdíl? Je asi pochopitelné, že vytvořit třeba patent dá strašlivou hromadu práce a nejde argumentovat tím, že to vlastně žádná práce není, protože to není fyzický produkt. To bychom taky ještě byli na stromech.
Licence třeba k fotkám jsou směšně levné, někde i méně než 5 Kč za doživotní a minimálně omezené licence. Náklady na vytvoření fotky začínají někde u 350 Kč, snadno však jdou i nad 1000 Kč. Mě osobně vychází návratnost několik let (!), čekal bys v práci několik let na výplatu? Přijde ti normální, že 19 z 20 fotek je ukradených? Chceš dostat v práci zaplaceno za každou dvacátou hodinu práce? Takže ano, stahování umožňuje zákon legálně, ale je nemorální. Stejně jako je nemorální presumpce viny a vymáhání kolektivního výpalného za datové nosiče, navíc jen pro vybrané elitní skupiny. Autorská práva potřebují silnou revizi.
Ano, internet je veřejný prostor. Ale cizí web není můj web a jeho obsah není můj obsah. Když jdu do veřejného parku, taky si tam nemůžu trhat kytky nebo kácet stromy. Trocha úcty k cizí práci neuškodí. Jinak autorům obvykle nevadí stahování pro osobní potřebu, ale aby si někdo mýma fotkama zdobil svůj blog, Pinterest, Facebook atd., tak to už je trochu za čáru. Ono to totiž vede k nepřímému osobnímu prospěchu (návštěvnost a následně vyšší zisk z reklamy, popularita, větší obsah na webech…) a tohle už zákon chápe jako komerční užití = trestný čin.
Kde je ten zákon o kterém ve článku mluvíte?
Můj názor je, že autor článku je pokrytec, protože sám přiznává, že „krade“ filmy z internetu. Ovšem jen proto, že si je nemohl hned koupit. Na druhou stranu přiznává, že krást je špatné.