Je lepší přesný plán nebo improvizace?

Jsou dny, kdy večer usínám a mám poměrně velmi přesnou představu, co budu celý druhý den dělat. Jak ráno vstanu, kdy budu pracovat, jaké věci budu řešit v práci (jsem OSVČ na „volné noze“, takže si pracovní program z velké části určuji sám), co budu odpoledne dělat s dětmi nebo atd.

Jsou jiné dny, kdy takovou přesnou představu nemám. V práci se pustím do jedné věci, během toho mě napadne něco jiného a tak se věnuji tomu, čas mimo práci pak trávím podle toho co „přijde“.

Pevný režim vs. „rebelie“

Osobně jsem asi člověk, kterému více vyhovuje „pevný“ režim, s „troškou rebelie“. Abych to upřesnil.

Poměrně hodně mi vyhojuje, když mohu jít každý den spát v +/- stejnou dobu. Stejně tak mám ale rád, když mohu čas od času (klidně třeba jen jednou za měsíc), být vzhůru třeba do 3 do rána a dělat něco co mě baví.

Stejně tak mám rád, když vstávám +/- stejně. Už několik let nepoužívám na vstávání budík, kromě celkem málo častých výjimek, kdy prostě ráno musím někam dorazit na přesný čas, ale to je maximálně ta k 3x – 4x za měsíc (a někdy ani to ne). Navíc (až na drobné výjimky), se celkem i umím před spaním „naprogramovat“ na to, v kolik hodin mám vstát, takže i když opravdu někde musím být ráno na čas, tak zpravidla používám budík jen jako „pojistku“.

Přesto ale mám rád, když čas od času prostě zůstanu v posteli, třeba klidně od osmi hodin (běžně vstávám tak mezi – 4 – 6 hodinou ráno) a jen tak se válím. Pravda, obvykle toho pak lituji, protože jsem prostě „ranní ptáče“ (skřivan), takže i když vstanu ve 4 ráno, tak se v 90% případů cítím mnohem čilejší, než když se válím v posteli do osmi, ale čas od času si to prostě chci dopřát.

Pevně daný program dne, nebo úplná improvizace?

Nedávno jsem přemýšlel nad tím (vlastně nad tím přemýšlím i teď), co je vlastně lepší. Jestli víceméně pevně daný program dne, nebo úplná improvizace.

Na jednu stranu, pokud mám celý den +/- rozplánovaný, tak mi takový den obvykle velmi rychle uteče. Pořád vím co dělat. Ale občas to není moc velká zábava (minimálně to vědomí že teď musím tohle, teď něco jiného a že za půl hodiny už mám být někde jinde atd.).

Volný program je někdy super – ale za předpokladu že je ta „správná konstelace hvězd“. Nevím jak to lépe popsat. Občas si nic nenaplánuji, a sednu si k počítači, nebo vyrazím z dětmi někam ven bez zcela konkrétního plánu. A je to super zážitek (s dětmi), nebo se mi v práci podaří vyřešit věci, se kterými jsem si už dlouho nedokázal poradit, nebo dostanu nápady, které by mě asi jinak nenapadli. To je ta lepší varianta.

Jindy zase bez předchozího plánu pořádně nevím „co by“. Plácám se od jedné věci ke druhé, ale vlastně ve výsledku neudělám nic pořádného. Nebo mimo práci sice třeba někam vyrazím s dětmi nebo dělám něco s dětmi, ale moc mě to nebaví, nebo to prostě není ono.

Plán vs. improvizace.

Pokud bych to srovnal, tak když si den naplánuji tak je velká šance že se daný den odehraje v rozmezí 60 – 80% (nějaké spokojenosti, pocitu užitečnosti, nenudění se atd.). S konkrétním plánem se ale nikdy nedostanu na 100% (spontánní radost, nadšení apod.).

Bez plánu je sice šance že se dostanu (alespoň na část dne) i na 90% neb o dokonce i 100%, stejně tak je ale šance na to že to bude i jen 50% nebo třeba jen 20% a já budu otrávený a znuděný a bez nálady.

Tak si říkám co je vlastně lepší. Průměrný „šedivý“ den s nádechem duhy, nebo občas extrémní nadšení a jindy extrémní nuda a deprese.

Nevím nějak se nedokáži rozhodnout.

Když nad tím popřemýšlím tak asi nejlepší je spíše ten „průměr“ s tím, že čas od času si „odskočím“ od plánování a nechám průběh improvizaci.

Možná je to i trochu věkem – alespoň já to na sobě pozoruji, že čím sem starší, tím méně mi vyhojuje ta improvizace. Pamatuji, že jako kluk, chvilku po maturitě jsem byl schopný mít každý den úplně jiný. A dost často to bylo fajn. Ze dne na den se sbalit a vyrazit někam (na hory, na výlet, s partou někam do zahraničí apod.). Nebo si udělat nějakou „noční“ akci – do rána sedět u počítače a programovat, hrát si nějakou hru, vyrazit s kamarády někam ven, nebo vzít auto a jet přes půl republiky do nějaké hospody protože tam mají ty nejlepší žebírka v celé ČR.

Dneska už jsem asi víc usedlý a suchar. Ale je to dobře nebo špatně?