Je správné, aby domácí úkoly byly nepovinné?

Měly by být domácí úkoly ve škole pro děti povinné nebo ne?

Během posledních dvou týdnů se v českých médiích řešila kauza jednoho tatínka, který si „došlápl“ na učitelku a následně i na ředitele, a „vydupal si, že jeho syn nemusí do školy dělat domácí úkoly. Na zpravodajských webech se k tomu rozpoutala velmi intenzivní debata.

Jsou domácí úkoly na základní škole povinné?

Nejprve objektivní fakta

I když příslušný zákon domácí úkoly nijak nezmiňuje – na tomto základě si zmíněný otec vymohl pro své dítě „výjimkou“ – celá situace je složitější. Ve škole platí školní řád, který upravuje podmínky. Stanovuje ho zřizovatel ve spolupráci se školní radou apod. V tomto školním řádu pak může být stanovena povinnost, že dítě musí vypracovávat domácí úkoly. Pokud tomu tak není, pak opravdu není povinnost, aby dítě domácí úkoly dělalo.

Je správné, aby domácí úkoly byly nepovinné?

Při sledování několika diskuzí mám pocit, že jsou zde dva protichůdné názory. Ten jeden by se dal shrnout do jakési podoby, kdy je škola a učitel vnímán pomalu v duchu staré Rakousko-Uherské monarchie. Tedy že pan učitel je „študovanej“ člověk, který všemu rozumí nejlépe a musí se na slovo poslouchat. A navíc my (rodiče, nebo obecně starší lidé“) jsme ve škole úkoly také měli, tak není co řešit. Co bylo dobré pro nás, to je dobré i pro naše děti. Alespoň nemají tolik času na lumpárny a zlobení.

Druhý přístup (opět extrémní jako ten předchozí) je spíše v duchu výchovy dítěte v USA. Tedy že dítě je „bůh“, a „křehký zázrak“ o který je nutné pečovat. Nikdo by se na něj neměl ani křivě podívat, nedej bože aby po něm někdo chtěl, aby plnil nějaké povinnosti. A co si to vůbec paní učitelka dovoluje, že po něm chce, aby se doma věnoval učení. Jako by to ve škole nestačilo.

Opravdu jsou domácí úkoly k něčemu užitečné?

Někde mezi výše uvedenými vyhrocenými názory je rozumný střed, který zastávám i já.

Tak zaprvé, u domácích úkolů dle mého hodně záleží na tom, jestli se bavíme o dítěti na prvním stupni základní školy (speciálně pak o prvňácích či druhácích, nebo jestli je to dítě, které je již na druhém stupni, či dokonce na střední škole.

U studentů střední školy jsou domácí úkoly dle mého nesmysl. Co si pamatuji sám za sebe, tak pokud nám na gymnáziu nějaký „bláhový“ učitel zkoušel dávat úkoly, tak je dělalo jen pár lidí z celé třídy a zbytek si to od nich opisoval o přestávce před hodinou (ve které se měli odevzdávat). Na střední škole jsou domácí úkoly zbytečné a dost možná i škodlivé.

Střední škola by už měla začít připravovat dítě na reálný život, kdy bude muset převzít zodpovědnost samo za sebe. Takže dítě by se mělo už začít učit nějaké zodpovědnosti. Mělo by stačit, že učitel oznámí, že příští týden bude zkoušení/písmenka, a je už na dítěti aby se příslušnou látku naučilo samo. Jak si to zorganizuje, to už je na něm. Přece jen by se už mělo učit zodpovědnosti.

Nebude se učit i doma, fajn, ale pak se nesmí divit, že to skončí se špatnou známkou. Nějaké domácí úkoly, či nějaká individuální příprava má smysl jen u dětí, které mají v některém předmětu „problém“ a učitel jim chce pomoci dohnat zbytek třídy. Ale i tady je to podmíněno dobrovolným souhlasem dítěte a tím, že bude chtít. Puberťáka nemá smysl nutit do nějakých domácích úkolů. Všichni víme, jak to dopadne.

U dětí v první, druhé třídě to bez domácích úkolů asi nejde

Naopak u dětí na prvním stupni základní školy bych domácí úkoly rozhodně nezatracoval. Přece jen přechod ze školky, kde si děti celý den jen hráli (ano, vím, že tomu tak úplně není, i ve školce, zvláště v posledních dvou třídách už mají děti něco jako přípravu na školu, nebo tam často mívají i nějakou angličtinu atpod.), je docela náročný.

Pro některé děti je přechod do první školy trochu „šok“, a rozhodně není na škodu, když se nějakému opakování věnuje i doma. Stoprocentně to platí o čtení. Jen čtením ve škole se dítě číst nenaučí. Když má běžná třída 25 dětí (nebo i více), tak kolik času během vyučovací hodiny asi tak jedno dítě stráví čtením nahlas. Sotva pár minut, a to ještě jen někdy.

Takže naprosté minimum je to, že dítě doma s rodiči každý den alespoň 10 minut čte nahlas. A to se pomalu ani nedá brát jako domácí úkol. To samé pak platí o psaní. I tady se to bez určitého objemu opakování neobejde. Je to určitá manuální zručnost, kterou si většina dětí osvojí jen neustálým opakováním.

Třeba u počítání si nejsem 100% jistý, tam hodně záleží. Jsou děti, které si to musí také poctivě „natlačit do hlavy“. Jiné to zvládají už jen tím, co dělají ve škole. Třeba naše dcera nemá s počítáním žádný problém, už ve školce zvládala obstojné přičítání a odečítání až někam do 100, a popravdě se v první třídě v matematice spíše nudila. V první třídě měla úkoly z matematicky hotové už za pár minut.

Takže v první třídě (určitě i ve druhé) mají nějaké domácí úkoly smysl. Dítě si prostě čtení, psaní, počítání potřebuje opakovat. Také to je o tom, že se dítě postupně učí připravovat na školu doma, a pomalu získávat i nějaký pocit zodpovědnosti. Do začátku školy neměla naše dcera téměř žádné povinnosti (žádný úklid doma, vynášení koše apod.). Takže minimálně ty úkoly ji už jí trochu „postrkují“ k nějaké reálné zodpovědnosti za něco.

Někde mezi prvním stupněm základní školy a střední školou je jakýsi mezistupeň, kde již dle mého reálný význam domácích úkolů značně klesá. Tam by se jich rozsah (a frekvence) měl postupně omezovat.

Domácí úkoly by měly respektovat soukromý život

Rozhodně ale souhlasím, že u domácích úkolů je to hodně i o konkrétním učiteli. Přijde mi, že některý učitel/učitelka občas zapomínají, že děti mají i nějaký soukromý život. Pokud oba rodiče pracují a dítě je ve školní družině, domů se dostane až někdy třeba v pět odpoledne, nebo pokud tam má ještě nějaké kroužky apod. tak i později, tak už toho času na úkoly moc nemá.

Dám třeba jeden příklad od nás. V pondělí má dcera sportovní kroužek ve škole, takže domů se dostane až po čtvrté hodině odpoledne. V pět už odchází na skauta, takže je tam čas jen na večeři. Domů se, vrací až po půl osmé večer. Pokud si zrovna v pondělí paní učitelka vzpomene, že by měla něco opsat, vypočítat a ještě doplnit něco do prvouky, tak je to dost náročné a dcera nemá čas na nic jiného.

Takže tady by nebylo od věci, kdyby si více úkolů mohla rozložit na dva dny. Věřím, že podobné je to u spousty rodin. Jsou dny v týdnu, kdy je prostě odpoledne času minimum a tak dítě má jen minimum času na nějaké hraní. A přitom v první třídě nebo i ve druhé jsou to pořád ještě celkem malé děti, které si potřebují hrát.

Nebo situace, kdy je dcera týden nemocná, paní učitelka jí pak zadá spoustu domácích úkolů aby dohnala ten chybějící týden, a pod dvou dnech se diví, že to ještě nemá všechno hotové. Přitom má tolik úkolů, že to je na několik hodin čistého času. A to se ve všední den, kdy má dítě odpoledne i jiný program fakt nedá stihnout. A to nemusí být jen zájmové kroužky. Někdo může chodit třeba ještě na logopedii, rehabilitace, nebo třeba i jen to, že potřebuje zajít k zubaři, či koupit nové zimní boty (ne vše se dá přesunout na víkend).

Věřím tedy, že jsou učitelé, kteří trochu nevnímají realitu, a pak to vede k tomu, že má řada rodičů pocit, že to škola s domácími úkoly přehání. Takže pravda o domácích úkolech je někde mezi. Já osobně je vnímám jako užitečné (ale jen do určitého věku dítěte).

Současně ale vnímám i to, že někdy to škola fakt přehání. Ale myslím, že ani tato situace by se nemusela řešit nějakou vyhrocenou debatou. Je to i o individuální domluvě. Prostě rodič se může ozvat, že těch úkolů je trochu hodně, nebo že jejich frekvence a rozsah koliduje s ostatními aktivitami a věřím, že rozumný učitel to pochopí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *